oficiální web plzeňské hudební skupiny Slyšíme ryby    

HOME
SLOŽENÍ
HISTORIE
DISKOGRAFIE
PISNICKY
KONCERTY
FOTOGALERIE
KNIHA NÁVŠTĚV
PODĚKOVÁNÍ

 

Historie

Byl to onen osudný den, kdy sourozenci Pachnerovi cestovali v trolejbuse číslo 10 ve směru Doubravka - CAN (nebo tak nějak). Cestovali v podvečer a opojeni čistě jasnou oblohou a temným zpěvem motoru trolejbusu naslouchali vnitřním hlasům. A tu zazněl ten průlomový hlas Martina Pachnera: Co takhle založit kapelu?? (Lenka asi v tu chvíli neposlouchala, ale nakonec nadšeně zazívala na souhlas.)
A už byli dva.

Již dlouho se v Pavilonku na Lochotíně (kde se každou něděli konají mše svaté) linuly přesné čisté libé tóny legendárního baskytaristy Vojtěcha Kašeho. Martin Pachner tohoto hudebníka znal již odmala, a tak se jednoho odvážného dne odhodlal k otázce: Což takhle založit kapelu? Vojta se na souhlas potutelně usmál.
A už byli tři.

Díky laskavosti salesiánských sester na Skvrňanech mohli tito tři lidé zkoušet na DCM, kde každý večer v neděli oblažovali srdce všech přítomných posluchačů svojí hudbou a hlasitými výkřiky spokojenosti i nespokojenosti.

Však něco této hudbě ještě chybělo... Ano! Byly to bonga a příčná flétna. A tu ve vážné poradě zveřejnil Vojta Kaše sourozencům Pachnerovým jména dvou geniálních muzikantů. Byli jimi Pavel Sláma (hrající na bonga) a Terezka Lachmanová (hrající na příčnou flétnu). A věřte nebo ne, příští týden už jich bylo 5.

Po pěti měsících soustavné dřiny intenzivního usilovného zkoušení (i 3 hodiny týdně) se schylovalo k prvnímu vystoupení. Však v této vypjaté situaci vyvstal a probublal na hladinu jeden problém: Kapela jaksi neměla jméno. A tak jednoho krásného dne v jedné útulné pivnici se celá kapela beze zbytku sešla a nastalo dlouhé a nad míru vážné rokování. Čím déle v pivnici legendární členové seděli, tím více (a hlavně s větší frekvencí) se rodilo nápadů. A tak nakonec kapela své neobyčejné jméno vymyslela. Znělo: SLYŠÍME RYBY NA VŠECHNO AŽ SE UCHO UTRHNE. Toto jméno se však zdálo příliš dlouhé (což kapela ten večer nemohla pochopit), ale nakonec přece jen svůj název (po dlouhých diskuzích) zkrátila na pouhé SLYŠÍME RYBY. V tomto názvu má ryba představovat rybu, která je symbolem Křesťanství. Co se však ještě nepřihodilo! Bylo tomu tak, že kapela musela poděkovat a rozloučit se s Terezkou Lachmanovou (z různých školních důvodů). Však za krátkou dobu poznali SLYŠÍME RYBY talent Janičky Studené (Cold Jane), která znovu vnesla do SLYŠÍME RYBY táhlý příjemný tón příčné flétny. Huráá! A Slámík, který dříve jen na bongo hrál, má nyní velké celé bicí a sedí za nimi jako král.


Příběh o slavné kapele Slyšíme ryby a panu Sumci

Bylo to tenkrát, když rybám ze všech možných řek a rybníků bylo už velmi divné, že neslyšeli dlouho nic o své kapele SLYŠÍME RYBY. Zajímalo je, jestli je tato kapela stále poslouchá (jak tvrdí) a kde je vlastně této kapely konec. I rozhodli se všechny možné odvážné ryby, že se pokusí o této kapele něco zjistit…

Nebylo to zas tak dávno, kdy se pan Sumec procházel nedaleko kouzelného domečku, tam, jak kdysi stávala mateřská školka (nyní v ní jest přebývá řád Františkánů). Chodil okolo dobrých 20 minut (poslední dobou se tam procházel každý den, vychutnávající tabák ze své dýmky a tak), dobře to tam znal, a tak mu nemohla uniknout jediná, byť nepatrná změna v okolí. A ta změna se právě stala toho odpoledne. Z kouzelného domečku jakoby se ozýval nějaký kravál, nějaké zvláštní hrčení či skučení. Pana Sumce nemohlo nenapadnout, že takovéto huhlání či bublání se ozývá z hrdla zpěváka legendární kapely Slyšíme ryby. Pokusil se maličko přiblížit k onomu domku a věřte či ne, rozhovor, který probíhal mezi členy kapely, zdál se býti slyšen velice zřetelně. Mohlo-li se tomu rozhovor říkat. Kapela totiž, jak se pan Sumec (srdce majíc až v krku) dozvěděl, dospěla k mrtvému bodu. Abyste věděli, lidičky, co je to mrtvý bod: To když kapela má nacvičený repertoár (třeba i 4,5 písní navíc), a neví, neví, neví, neví, co dělat dál… Protože je taky líná, líná, líná, líná cvičit další písně a ještě k tomu mizí, mizí, mizí elán a všechno se přehrává, všichni všechno umí, nikdo nic neumí, někdo je otrávený, všechno je stejný, stejný a kničemujsoucí se zdající. A tak dále. Našich 5 hrdinů z této kapely si zkrátka vůbec nevědělo rady, co dál dělat.

Zkrátka bylo nutno, jak bylo i podle rozhovoru znatelné, něco změnit. Představte si, kapela dospěla až do takové situace, kdy se neustále členové mezi sebou hašteřili, aniž by se navzájem pořádně poslouchali. K tomu se nyní vyjádří pan Sumec: Pan Sumec: „Ano, bylo to tak.“ Plžík soustředěně hovořil o přesnosti předstihující metronomické zařízení (celá kapela se během této přednášky utvrzovala v tom, že by se mohla konečně naučit trochu hrát), Pachy mektal o jakýchsi předehrách (prý dotvářející atmosféru písní), které se vehementně snažil všechny naučit a všem vnutit (Pavel Slámík však během jedné z nich usnul). Lenka, hrající si na klávesy Rachmaninova, Šopéna a jiné skladatele, neustále opakovala, že už musí domů, a když se Cold Jane po 10 minutách optala Slámíka, co si o tom on myslí, nedočkala se odpovědi, protože slavný bubeník stále ještě spal na bongu.

A tak všichni, balíce už nástroje (to už se Slámík vzbudil), hodivší kytary, klávesy, bongo a flétny do obalu; a flintu do žita, ubírali se mlčky pomalu ke dveřím.

Pan Sumec byl tak zvědavý, jak celá kapela Slyšíme ryby nakonec dopadne (vždyť kolik mu to sebralo sil, aby ji vůbec našel), že byl stále přitisknutý uchem na sklo okna a ani si neuvědomoval, že členové kapely již jsou ve fázi odcházející. Otevřely se tedy náhle dveře a z kouzelné školky vychází bledá Lenka, rozčarovaný Pachy, polospící Slámík, ustaraná Cold Jane a rudý Plžík. Tu se pan Sumec tuze polekal a dal se na útěk. Jak ovšem vzal rychle ploutve na ramena, nevšiml si, že v cestě stojí sloup. Nenaboural sice, ale leknutím vykřikl (až se tomu sám podivil). Ten výkřik byl tak hlasitý, že jej uslyšela celá kapela a právě teď po dlouhé době opět uslyšela hlas ryby. Byl to hlas ryby, která se zajímala a zajímá o kapelu a které na kapele záleží. A v této chvíli se právě kapela rozhodla, že bude v poslouchání ryb pokračovat a že má smysl hrát dál…
A jestli neumřeli, tak hrají dodnes!


Toto je příběh o těch, kteří slyší ryby, který se stal v Létě Páně 2005.

Jednou v létě se náhle pětice těch, kteří slyší ryby, ocitla ve svém rodném městě, v Plzni. To byla velká událost, protože to se v tomto ročním období stává velmi zřídka. Naše pětice přemýšlela, jaká neznámá síla je to do Plzně přitáhla. A náhle se Pachy, vůdčí to duch onoho uskupení, uhodil do čela: Soustředění! Jako první pochopil znamení – kapela má uspořádat soustředění! Ostatní toto znamení nadšeně přijali. Milá společnost zahvízdala na svůj létající koberec a plně ho naložila svými kouzelnými hracími nástroji a dalšími věcmi. Lenka si vezla mexický klobouk, aby prý nedostala úpal, ColdJane svůj fotografický aparát, Slámík si vzal dvoumetrový tubus s užovkou a Pachy plovací kruh. Největší rozruch ale vzbudil Plžíkův náklad. Přinesl totiž zvláštní ledničku, která umí zmrazit hudbu. Ostatní na něm vyzvídali, jak se přístroj používá, ale Plžík se tvářil tajemně. I nasedli tedy na svůj koberec a vyrazili nedaleko za Plzeň, do starého domu, který vlastní sourozenci Pachnerovi. Řídila Lenka, neboť se právě připravovala na řidičské zkoušky a ještě si pamatovala všechna pravidla.

Všichni už hořeli nedočkavostí, až je Plžík seznámí se svým vynálezem. V místnosti, kterou rybyslyšící pětka pasovala na svou zkušebnu, začal Plžík rozpřádat roztodivné dráty, které zapojoval do ledničky a do nástrojů. Pak všichni bez otálení začali hrát. Ani píseň nedohráli do konce a už se běželi podívat do ledničky. Uvnitř ležel nanukový dort. Protože byl pařák, všichni se na něj spěšně vrhli. Jaké ale bylo jejich rozčarování! Dyť je to bez chuti! volal Pachy. A místy je to dokonce hořký! mračila se Lenka. Po chvíli zjistili, že když se jim nanukáč rozpouští na jazyku, slyší přesně to, co před chvílí hráli! Poprvé v životě se slyšeli jako doopravdy. To trochu vyvážilo jejich zklamání z chuti nanukáče. Musíte hrát v rytmu, jinak to nebude kýdlu, vysvětloval rozčileně Plžík. Zkoušeli to ještě mockrát a nakonec ležel v ledničce docela obstojně vypadající a chutnající nanukáč. Pak jich nahráli ještě několik a poté se hlavně pod vedením Pachyho a Plžíka rozeběhli vyfukovat mýdlové bubliny. Seděli na zápraží a slastně foukali do svých bublifuků. Kydž už tam tak seděli dosti dlouho, zjistili, že je ovzduší kolem nich úplně zamořeno mýdlovými bublinami! Lenka tedy přiběhla s mouchoplácačkou a začala bubliny plácat. Hrozilo totiž, že se spojí do jedné obrovské bubliny a pohltí celý jejich dům. Ostatní se rychle připojili a brzy nebezpečí zažehnali.

Když tam tak stáli upocení, vykřikla najednou ColdJane: Plžíku, ta lednička má být otevřená? – Ty jo, já jsem to nezavřel? vyhrkl Plž a vrhl se do zkušebny. Naštěstí se stačil rozmrazit jen jeden nanukáč. Pachy rezolutně trval na tom, že ho musí nahrát znova, ale ostatní se vzpouzeli. Z té vřavy se najednou probudil Slámík (nikdo si nevšiml, kdy se mu podařilo usnout) a povídá: Jé pojďte se koupat! Zbylí čtyři uznali, že to je dobrá záminka k ukončení hádky, tak vyrazili na cestu k vodě. V koupališti byla azurově zbarvená voda a uprostřed zel ostrůvek s palmou – reklama to na místní květinářství. (Nepokrevně spřízněná část kapely na sebe jen zamrkala, neb věděli své.) Po odložení svršků začali se vzájemně do vody házeti. Když odbourali trochu adrenalinu a mohli zas myslet, dostala ColdJane nápad, pro který získala i ostatní: kluci si sedli jeden druhému na ramena, Pachy sedící nahoře se chytl palmy a tím se uskupení těl naklonilo a ColdJane s Lenkou se po nich klouzaly dolů jako na tobogánu. Nakonec se všichni zase sesypali do vody a nehorázně blbnuli. Kydž tu k nim připlavala ryba a pošeptala jim, že je zase čas jít hrát. Protože ryby mají u naší pětice velkou autoritu, všichni poslechli a běželi zpátky. (Abyste rozuměli, obědvat naši hrdinové vůbec nemuseli, protože byli celí přejedení z toho ochutnávání nanuků.)

A tak tam hráli a hráli a jestli jim sousedi neustřihli elektriku, tak tam hrají dodnes.


Jak se dostat do Hificlubu (čti Hifáče)

Hifi klub, jak zde již bylo zmíněno, se nalézá na náměstí Republiky, což je samotné centrum města. Během roku se na tomto prostranství s bohatou historií sahající do konce třináctého století uskutečňuje velké množství kulturních (v létě zde bývá například hlavní scéna festivalu Na ulici, před Vánoci můžeme nakupovat na tradičních trzích, na jaře se pobavíme pověstnými ,,strašidly\\\") a politických (probíhají zde většinou nejdůležitější projevy předvolební kampaně těch nejbohatších politických stran a manifestace těch nejradikálnějších hnutí) akcí. Avšak jeho hlavní dominantou je bezesporu katedrála sv. Bartoloměje s více než sto metrů vysokou věží, viditelnou ze všech k ní směřovaných historických meziměstských příjezdových cest. Jak již to u kostelů bývá, oltář je situován pro světelný efekt ranních bohoslužeb k východu. Náměstí je obdelníkové a stranám tohoto obdelníku tvořeného ve ve třech vrstvách domy, chodníky a ulicemi odpovídají s nimi rovnoběžné, nikloliv však délkovému poměru odpovídající zdi katedrály. Z toho lze vyvodit, že jednotlivé strany náměstí odpovídají poměrně přesně každá z nich jedné světové straně. Dalším významným fenoménem plzeňské historie je podzemí. Jedná se o rozsáhlý komplex sklepů, které byly v průběhu dějin propojeny a posléze opět odděleny.Mnohé z těchto sklepů, od okolních oddělených často jen zamřížovanými chodbami, se staly pro své příjemné klima útočištěm mnohých drobných živnostníků pro něž na povrchu nezbylo místo. To je i případ pana Hifi, který se rozhodl někdy mezi 5. a 7. únorem roku 1807 zde založit hospodu, která si během posledních dvou století získala nevídanou oblibu. Stalo se tak poblíž ústí ulice Dřevěná, vedoucí od dnes již zbořených městských hradeb. Ulice Dřevěná je rovnoběžná s ulicí Pražská, jejíž název sám vypovídá odkud nebo kam v historii vedla. (Dnes můžeme s přihlédnutím na její jednosměrnost pro prostředky MHD a zákaz vjezdu pro motorová vozidla s výjimkou zásobování říci jen odkud a to pouze bez vlastního dopravního prostředku ). Z výše uvedeného lze již identifikovat světovou stranu, tedy i stranu náměstí, na které se hifi klub nalézá. Pro přiblížení se však cítím být ještě povinován ji na této staně přesněji: Jak již bylo řečeno nalézá se Hifi klub poblíž ústí ulice Dřevěné (tou se na náměstí dostaneme autem), avšak ne směrem k ulici Pražská, ale přibližně dvacet metrů směrem opačným. Pokud však přijedeme na náměstí autem ulicí Dřevěnou, tedy od Prahy (z východu), narazíme na komplikaci: všechny čtyři ulice po obvodu náměstí jsou jednosměrné, naštěstí alespoň všechny stejně - při pohledu z věže (zmíněné dominanty) je to proti směru hodinových ručiček, avšak pozor: z podzemí, jehož je Hifi klub důkazem je tomu naopak. Z toho vyvodíme, že pokud by jsme přijeli na náměstí touto ulicí, museli by jsme objet celé náměstí, tím bychom spotřebovali desítky mililitrů benzinů navíc, které by se změnily v jedovatý výfukový plyn a tím by jsme znečistili ovzduší a zkrátili tak život na naší planetě Zemi o další sekundu. Proto tázajícímu navrhuji, aby radši zvolil příjezd ulicí Dominikánskou, která na náměstí ústí od severu, tedy ze čtvrtí jakými jsou Vinice a zejména od významných obcí ze směru od Karlových varů. Zde bych svůj stručný popis zakončil. Pokud se mi stalo, že jsem opomenul některá důležitá fakta nebo uváděl některé chybné nebo nepřesné údaje, nebudu se bránit kritice. A česky se snad taky jednou naučim.

Báseň o velkém třesku na hudební scéně

Byla jednou jedna manta
a ta měla amanta.
Ten amant byl chobotnice,
co se schoval do trubice.

Tak manta do ní foukala
až ho z ní ven dostala.
Foukala pak ale dál
a on jí k tomu rytmus hrál.

Když velryba to slyšela,
tak se k rytmu přidala.
- Pak přidaly se další
a tak tu máme hudbu naší.



Hraní v osudném klubu:
- 12 dní, 6 hodin před tragédií: Nešťastného dne volá Martinovi kamarád ze skupiny Oráč, táže se, zda kapela SLYŠÍME RYBY nebude hrát v Divadlu Pod Lampou (osudném klubu).
- 12 dní 5,45 hod před t.: Martin rozesílá SMS-ky členům kapely a po třech hodinách 18 minutách dává vědět kamarádovi ze skupiny Oráč, že kapela SLYŠÍME RYBY je schopna v osudném klubu vysoupit.
- 12 dní 1,49 hod p.t.: Martinovi přichází SMS s instrukcemi.
- Osudný den: 19.00 Martin Pachner přichází do Divadla Pod Lampou, kde je zatím sám. Dozvídá se, že kapela SLYŠÍME RYBY začíná své vystoupení ve 20.00 hodin, což nikdo nepředpokládal.
- 19.17 – Martin Pachner rozložil kytaru na pódium a profesionálními na pódiu se snaží přesvědčit vedení D.P.L., že má situaci zcela pod kontrolou. Nenápadně se při tom začíná shánět po členech kapely.
- 19.48 – Martin Pachner se začíná naléhavě shánět po členech kapely. Vedení osudného klubu přestává věřit, že Martin Pachner má situaci plně pod kontrolou
- 19.50 – Martin Pachner svými profesionálními pohyby na pódiu snaží se přesvědčit vedení osudného klubu, že má situaci pod kontrolou ČÁSTEČNĚ
- 19.51 – zcela nepochopitelně projevují se známky nedůvěry ze strany vedení D.P.L. ke skupině SLYŠÍME RYBY
- 19.56 – Přijíždí Pavel Sláma a Jana Studená
- 20.03 – Pavel Sláma, Jana Studená a Martin Pachner začínají spěšně přinášet bicí soupravu do koncertního sálu.
- 20.17 – Bicí souprava je připravena, přesto se zdá, že vedení osudného klubu je stále rozladěnější.
- 20.19 – K uklidnění situace přichází Lenka Pachnerová s klávesami přes rameno a úsměvem na rtech.
- 20.23 – Přítomní členové kapely si kupují pivo nebo jiné nápoje
- 20.25 – Z autobusového nádraží volá Vojta Kaše, že je již na cestě. Rozhoduje se, zda se na místo koncertu dostane využitím svého rychlého běhu, nebo zda využije auto, jehož majitelem pro tento večer je Pavel Sláma.
- 20.29 – Rozladěnost vedení D.P.L. roste exponenciálně
- 20.30 – Pavel Sláma vyjíždí pro Vojtu Kašeho autem, zatímco Martin Pachner dosti neúspěšně obhajuje kapelu SLYŠÍME RYBY u vedení osudného klubu.
- 20.38 – zlomový bod: Přichází první 2 fanoušci SLYŠÍME RYBY
- 20.43 – Přijíždí Pavel Sláma s Vojtou Kašem
- 20.47 – POZOR: kapela SLYŠÍME RYBY začíná ZVUČIT
- 20.49 – přichází třetí fanoušek kapely SLYŠÍME RYBY
- 20.54 – Kapela začíná svůj koncert v osudném klubu za tance mohutného davu lidí (za mohutného tance člověka).
- Průběh koncertu – kapela SLYŠÍME RYBY vybírá nejdojemnější písně, aby umírnila rozčarování vedení osudného klubu.
- 21.48 – (Tato informace není příliš potvrzena na rozdíl od ostatních) Řediteli osudného klubu změklo srdce.
- 21.56 – kapela končí svůj koncert
- 23.23 – vedení osudného klubu velice taktně naznačuje, že zde byly i lepší koncerty.
- 23.30 – kapela se spravedlivě diví na baru osudného klubu do pozdních hodin.

říjen 2019
Po Út St ČT So Ne
10 11 12 13 
14 15 16 17 18 19 20 
21 22 23 24 25 26 27 
28 29 30 31 

    © Slyšíme ryby 2006  |  12964  |  webmaster